MVLB - Magie velké ledové bariéry

Vesnický domek. Dřevěná terasa s výhledem na kvetoucí zahrádku. Nedaleko se zrcadlí hladina jezera obklopeného lesem. Na terase stojí dřevěný, jednoduchý stůl, pohodlné křeslo a v paprsku slunce se vyhřívá zakudlaný pes. Na stole laptop (v dámské verzi ten s nakousnutým ovocem, v pánské – lehce podrápaný, černý, jiný). K tomu kouřící Caffe latte ve velkém hrnku. A tak by měl vypadat spisovatelův koutek. A ne tak, jak to mám já, sakra. Selma divoce poskakuje. Musím držet laptop, který sklouzává při náklonech lodi, i když mám na stole protiskluzovou podložku. Vydechované pruhy páry zamlžují display, moje pohyby jsou limitované čtyřmi vrstvami oblečení. Teploměr ukazuje 3 stupně (v mém královském pokoji na zádi bylo v noci -2). Všechna okna Selmy jsou zevnitř pokrytá krásnými květy vyobrazenými na tlusté vrstvě jinovatky.
Pecek z důvodu větru na dva dny odmítl poslušnost a teplota v celé jachtě se blíží k té, která je permanentně na palubě (píši to samozřejmě bez jakékoliv zloby). Krásné, slunečné počasí a silný vítr z hloubi kontinentu přinesly Mráz, doopravdy s velkým M. Úplně jak v Polsku, kdy přijde arktická fronta a teplota během noci někdy klesne z 0 do -20. „A opět zima překvapila poutníky...“.
Jasné nebe bez mraků dovolí teplému vzduchu „utéct“ nahoru. Řasy kormidelníků (těch bez brýlí) jsou již od první minuty pobytu za kormidlem pokryté jinovatkou a slepené vousy nedovolují otevřít ústa. Je -20 (pocitově -40), oj. A poté fouklo... Vítr dle předpovědi 25-30 uzlů, ale doopravdy? Noc proběhla s větrem o rychlosti 40-60 uzlů. Ráno, závany, které přinášely bílý poprašek vody, dosahovaly až 70-75 uzlů (podařilo se mi vyfotit moment, kdy meteorologická stanice ukazovala sílu větru 80 uzlů). Smál jsem se, že se musíme pořádně držet kormidla, aby nás neodválo. Naštěstí vlny nebyly vysoké, protože jsme se stále drželi u stěny ledovce. Také teplota se z důvodu zatažené oblohy zvýšila na -3 (pocitová -18). Protože jsme pluli bajdewindem (šikmý boční vítr), tak na kormidelníka dopadaly krátké vlny, které ho pokryly jinovatkou částečně mrznoucí slané vody. Je to úžasný pocit, kdy tě studená vlna ohodí celého... a nic se nedostane za límec, pod kapuci a brýle! Máš v ten moment chuť ukázat oceánu „Topolánkovu resp. Kalouskovu jedničku“, ale není to lehké v tlustých rukavicích.
V noci jsme dvakrát ustavili jachtu do drifu a policejními obušky jsme odbíjeli neuvěřitelně hrubou vrstvu ledu. Těžká fyzická makačka – noční stráže spaly dnes v noci jak zabité. Ráno náhle vítr utichl. Konec ledovce, vpluli jsme za Rossův ostrov a vítr „sjel“ k nule. Odstartovali slabé závany větru z různých stran. Nevěřícně jsem se díval za palubu – tam jsem stále viděl vzteklou vodní pěnu, kterou vytvářel silný vítr. A my jsme se ve slunci kochali jiskřící se bílou štítu hory Terror. Název hory by mohl adekvátně symbolizovat naši právě ukončenou „divokou jízdu bez držení“. Uff. Musím se přiznat, že současné materiály, ze kterých jsou vyrobeny lana a plachty, mně neustále překvapují. Malá kosatka by se musela v těchto šílených závanech větru rozmetat na tisíce malých kousků a prosím – vydržela.

Byla to neuvěřitelná, nezapomenutelná, mimo realitu a nepopsatelná plavba kolem gigantické Velké ledové bariéry (Rossova šelfu). Přes 400 mil ve vzdálenosti od několika metrů do půl míle od ledové stěny. Celou dobu pod plachtami. Před expedicí jsem si přál uvidět tento největší ledovec na světě alespoň z dálky, a prosím, jaký jsem dostal dárek! Sněte a nepřestávejte snít, protože sny se nejenom vyplňují, ale ještě nám přináší něco navíc. Možná je to cena za...... Vytrvalost?

Tomek Lopata

PS: Měl jsem popravdě napsat o Burňáku sněžném, polynéském svítání a stříbře oceánu, ale byl jsem pod vlivem emocí z Rossovy bariéry. Tak snad příště.

16.02.2015