Rossovo moře, půlnoc (DJ)

"A je to tady", po skoro 4000 námořních mílích od Hobartu, 400 námořních mílích ledu a 4 týdnech a 12 ti hodinách je před námi Rossův shelfový ledovec, na mapě místo, kam směřujeme a změna kursu, co nejostřeji. Shodou náhod si pohledu do Velrybí zátoky, kam se řítíme, vychutnávám na kormidle.
V podpalubí Jacek upekl chleba, tentokrát podle receptu, který nám poslal jeden polský televizní kuchař. Těsto nechal speciálně nakynout pro nás v lednici. Podle prvních pocitů to vypadá nadějně, ale o tom až zítra.
Já poslouchám na kormidle muziku, kterou mi nahráli moji synové.
Myslím na moje holky v Poděbradech a na Deniska, Danušku a vlastně vás všechny, kteří
čtete tyto stránky. Myslím na sira Shackletona, pana Amundsena a ostatní, kteří tudy prošli směrem k jižnímu pólu.
Dojíždíme na konec světa, jsme někde kolem 78 stupně a 25 minuty jižní zeměpisné šířky a pokračujeme tam, kam až to půjde. Dal už jen pěšky. Dojeli jsme sem na jachtě dlouhé 20 metru, sami, bez armád, bez velkých lodí, bez podpory státu a vlád. Zkrátka jako kluci, kteří měli sen a realizovali ho podle svých možností.
Čekal jsem na tento okamžik skoro padesát let. Od momentu kdy jsem se jednou večer ve Strážnici v domku na Komenského ulici rozhodl jít na Vysokou námořní školu je to 34 let.
Tehdy v nové tělocvičně Strážnického gymnázia jsem sportoval pod vedením profesora Kříže jen tak pro radost. Alena Smutná dnes Žákovská (kterou tímto zdravím a spolu s ní všechny polárníky na naší Mendelově polární základně) běhala 800 metrů, Roman Chovanec vzpíral, Rosťa Hanáček skákal trojskok a Jožka Kozumplík jezdil na kole. Já nic, já tam byl a cvičil, skákal z výšky do peřin, běhal a těšil se na námořní školu.
Měli jsme celý život před sebou a profesor Kříž nám otevřel tělocvičnu a ve svém volnu byl prostě s námi a my mohli trávit čas, ne v hospodě, ale v tělocvičně. Chtěl bych jemu a všem ostatním, kteří nám pomáhají realizovat naše sny za všechno moc poděkovat, nikdy k tomu nebyla ta správná příležitost.
Chtěl bych poděkovat Pavlovi Proškovi a Lojzovi Suchánkovi, kteří pro mě Antarktidu otevřeli. Chtěl bych poděkovat Honzovi Poláčkovi, Marianovi Kanátovi a Rosťovi Havlíčkovi za to, že mne pomáhají celou dobu naše sny realizovat. Děkuji také Tomášovi Slimáčkovi, Jardovi Žakovi a Michalovi Klenovskému, kteří mě v tomto projektu podporují.
Na závěr bych chtěl poděkovat Lence a Natálce a celé své rodině, že to se mnou vydrží a těší se až přijedu.

Moc se na všechny těším Dušan

Mnoho pozdravů také od fantastické polské posádky pod vedením Petra Kužniara - moc mu děkuji za jeho přístup, která je teď šťastná, jako malí kluci. Poláci a Češi patří k sobě a mají si vzájemně co nabídnout. Jsem o tom přesvědčen a chtěl bych touto cestou poděkovat všem, že mi umožnili prožít všechny námořní chvilky na Darze mlodziezy, ve Štětínské námořní škole a na Selmě. Tato cesta je tohoto procesu přátelství a vzájemného respektu jenom vyvrcholením.

12.02.2015